Až budu v závěru roku bilancovat, určitě si vzpomenu na svoje první Vysoký Tatry. Na to, jak jsem poprvé rozmotávala řemínky u turistických maček (a kdo to dělal, ví, že jsou zatraceně dlouhý a neni to žádná pohádka!), na poprvé s cepínem, jehož funkci jsem vnímala čistě jako okrasnou a důležitou zejména na vrcholech, v rukách natažených nad hlavou.
Díky naučenýmu slovníku kategorie VHT už vím, že akce by nebyla povedená bez štěstíčka a dobrý podmínky. Oboje nás na túře provázelo a mě navíc k tomu kamarádka Barča, bez který by moje zkušenosti a zážitky neopustily tzv. komfortní zónu.
Než se nostalgickým vzpomínáním a děkovačkama rozpustím, ukážu, kudy jsme s Barčou šly a kam bych za dobrý podmínky, s ve štěstíčku obaleným cepínem, poslala na túru v podzimních Tatrách i tebe.
První den je zahřívací a ze Starého Smokovce vyrážíme přes Hrebienok na Zbojnickou chatu. Počítáme se sněhem, takže máme batohy ozdobené cepínem i mačkami. Já si k tomu všemu plánuju usnadnit cestu holemi, ty se ale v místním skalnatém terénu nudí a po chvíli rádoby usnadňování končí na batohu.
Pokud se někde vyplatí mít s sebou zbytnosti, jsou to hory zapadané sněhem, kde se zadkem i batohem drbeš o skálu.
Cestou se doptáváme procházejících, na co jinýho než na podmínku.
Po několika hodinách docházíme na chatu. Zahajuju první kolo ztrát a nálezů. Přicházím o náušnici, kterou později Barča nachází někde mezi chatou a kadibudkou. Objednáváme to nejlevnější, co hospoda nabízí. Pivo chutná dobře.
Večer zaleháváme brzo, ale k naší smůle ne dřív než chrápající spolunocležníci.
Od Zbojnické chaty přes Prielom a Poľský hrebeň (2200 m)
Neuběhne ani 7 hodin a už nazouváme pohorky. Pochybuji, že jsem někdy na horách zažila krásnější ráno.
Když Barča zavelí “nasadit mačky”, moc nechápu, co po mně chce. V tuhle chvíli netuším, že si o dva dny později vysloužím tleskánky za to, že si při chůzi neroztrhnu gatě.
Chůze s cepínem připomíná spíš kutání stříbra, přesto se po nějakém čase dostáváme nahoru. Sluníčko si nejspíš dalo za cíl všechno pořádně rozpálit, takže jsme moc rády, že jsme si přivstaly a využily tak pevného sněhu. Prostě dobrý plánování a ta podmínka, panečku!
Dolů je to samozřejmě vždycky horší, takže ve zkratce – mačky na kramlích, mačky na šutrech, držení se řetězů. Kluzká, zatracená námraza. Tohle rozhodně není moje oblíbená část a raději bych se procházela na 13cm podpatcích po pražských kostkách. Tady docela slušně kleju. Barča to sice nepotvrdí, ale já tuším, že si přesně v tenhle okamžik uvědomí, že děti má nakonec dvě a ne jen jedno.
Když uteču hrobníkovi z lopaty, sundaváme mačky a pelášíme dál. Pelášení rozhodně nebyl dobrý nápad. Obě hodíme vozemboucha. Později obě tvrdíme, že jenom jednou.
Proti nám jdou lidi v lehkých keckách a já přestávám rozumět světu.
Na další občerstvovací štaci vaříme Adventure menu, kuřecí Tikka Masalu doporučuju všema deseti, pokud se chceš perfektně prohřát i zevnitř.
Poslední kilometry nás čekají výhradně z kopce. Očima lejzruju medvědí stopy. U auta zouváme boty a plánujeme přejezd na Malou Fatru.
Noc trávíme v autě na parkovišti, které nám pomůže vybrat super apka Car4Night. Stačí zaškrtnout, že chceš místo s pěknými výhledy a bez úchylů.
Není nad dobrou radu zdarma, takže taky zaškrtni “bez prasat”. To jen, ať se třeba v noci nebojíš dojít si na záchod.
Ráno před přejezdem na Fatru vyrážíme na velice krátký výšlap po Monkove dolině. Krátký třeba taky znamená 900 m převýšení na 6 km, takže určitě není třeba brát si vodu nebo taky hole, které byly dosud spíš gramy navíc.
Po třech kilometrech litujeme, že hole zůstaly v autě. Trasa je příšerně blátivá a kluzká. Nahoru se škrábeme po čtyřech, absolutně nechápu, jak se v celku dostaneme dolů.
Nahoře zjišťuju, že nemám rukavici.
Je až neuvěřitelný vidět na štít, na kterém jsme byly předchozí den. Mít rukavici, utřu si do ní slzy dojetí.
Bláto zůstává za námi a my jsme přesvědčené, že na Fatru už síly nemáme. Co ale nakonec máme, je moje rukavice, která se najednou objeví na kameni před námi. Jestli tohle není dobrá podmínka, tak už fakt nevím.
V potoce smýváme bláto a doplňujeme nulovou energii. Čistě ze setrvačnosti přejíždíme na Malou Fatru, kde parkujeme doslova pár kilometrů od Chaty na Grúni. Než se totálně setmí, nasazujeme pohorky a čelovky a letíme na chatu, kde na nás čeká večeře, kofola a kamarádi.
Za chůze ztratím náušnici.
Okomentovat
Díky za tvůj čas. Uvidíme se u dalšího dílu? :-)