Jizerská nálož – 30 km a zamlžené výhledy
sobota 7. listopadu 2020 • Dám si jednodenní výlet
Co si budem povídat, letošní rok zůstává ve znamení výletování po ČR. Naštěstí existují Jizerské hory a naštěstí nejsou na druhém konci českého světa. Ať už pojedete na Smrk, Jizeru nebo Paličník, vždy se vám naskytnou krásné výhledy. Melancholici si tady přijdou rozhodně na své. Pro Jizerky je typické sychravo a větrno (alespoň v případě mých návštěv :D).
A máte rádi dřevěné chodníčky, řetězy a výstupy po žebřících? Jeďte do Jizerek! Máte rádi místa, kam nechodí davy lidí? Jeďte do Jizerek! Rádi spíte venku, ale místo širáku dáte přednost přístřeškům a útulnám? Jeďte do Jizerek!
Jestli vás tohle nepřesvědčilo nazout si toulavý botky a vyrazit ven, tak mrkejte, o co všechno vás ten Netflix připraví. A pokud se domů nevrátíte s bolavýma nohama, kyčlemi, palci u nohou a puchýři, pak vám nevěřím, že jste to dali po svejch! :D
Trasa zde
Trasa: Praha – Hejnice – Praha
V nohách budete mít: 30 km
Půjdete přibližně: 10 hod. Převýšení: nastoupáte 1 145 m a sklesáte 1 145 m
Navštívíte tato místa: Smědavská hora, Jizera, rozhledna Na Čihadle, Černá hora, Holubník, Ptačí kupy
Navštívíte tato místa: Smědavská hora, Jizera, rozhledna Na Čihadle, Černá hora, Holubník, Ptačí kupy
Rychlebské hory – 22,1 km a spaní ve srubu
středa 19. srpna 2020 • Dám si vícedenní výlet
Jak mě proškolily Rychlebské hory?
Vytrvalým deštěm a značením, kvůli kterému se naše výprava motala v kruhu.
Trasa původně počítala se spaním na Smrku a návštěvou Nýznerovských vodopádů. Smrk se ale babské návštěvě bránil zuby nehty a k sobě nás nepustil. Seslal na nás tolik dešťových kapek, že jsme to radši otočily a hledaly útočiště jinde. A našly! V Nýznerovském srubu... nebo alespoň v jeho přední části neb ta zadní byla zrovna obydlená. Přítomnost mladých svišťů se ukázala jako velmi pozitivní záležitost. Bylo o nás postaráno jako o princezny – oheň v krbu a místo pro uschnutí promočených ponožek.
S Rychlebkami jsem určitě neskončila, na ty vodopády se zajedu podívat jindy.
Poučení pro všechny návštěvníky těchto hor tkví v paměti – nezapomeňte tištěnou mapu a trasu, mobil klidně zapomenout můžete, protože budete celou dobu bez signálu. :-)
Pro kočárky tento výlet nebude, co se týče obuvi, vystačíte si s nízkými pohodlnými trekovkami, začátek trasy byl dost po asfaltu, kde byste se s těžkými pohorkami mohli natrápit, ale tohle je dost individuální. Po cestě je několik studánek, žízní tedy rozhodně nepojdete. U Nýznerovského srubu je i potůček, kde teče velmi dobrá voda. Pokud se tam rozhodnete přespat, počítejte s noční návštěvou. Stálým obyvatelem srubu je totiž plch Ferda/ Eda / tak něco, který se vám bude celou noc připomínat a nedá vám spát. Jo a sem tam se tam proběhne nějaká ta myška, ale to už prostě k trekování patří. :-)
Trasy tentokrát přikládám dvě.
Ta první je tou plánovanou: zde
Ta druhá je tou uskutečněnou: zde
Převýšení: nastoupáte 1 006 m a sklesáte 913 m
Navštívíte tato místa: Nýznerovský srub
Vytrvalým deštěm a značením, kvůli kterému se naše výprava motala v kruhu.
Trasa původně počítala se spaním na Smrku a návštěvou Nýznerovských vodopádů. Smrk se ale babské návštěvě bránil zuby nehty a k sobě nás nepustil. Seslal na nás tolik dešťových kapek, že jsme to radši otočily a hledaly útočiště jinde. A našly! V Nýznerovském srubu... nebo alespoň v jeho přední části neb ta zadní byla zrovna obydlená. Přítomnost mladých svišťů se ukázala jako velmi pozitivní záležitost. Bylo o nás postaráno jako o princezny – oheň v krbu a místo pro uschnutí promočených ponožek.
S Rychlebkami jsem určitě neskončila, na ty vodopády se zajedu podívat jindy.
Poučení pro všechny návštěvníky těchto hor tkví v paměti – nezapomeňte tištěnou mapu a trasu, mobil klidně zapomenout můžete, protože budete celou dobu bez signálu. :-)
Pro kočárky tento výlet nebude, co se týče obuvi, vystačíte si s nízkými pohodlnými trekovkami, začátek trasy byl dost po asfaltu, kde byste se s těžkými pohorkami mohli natrápit, ale tohle je dost individuální. Po cestě je několik studánek, žízní tedy rozhodně nepojdete. U Nýznerovského srubu je i potůček, kde teče velmi dobrá voda. Pokud se tam rozhodnete přespat, počítejte s noční návštěvou. Stálým obyvatelem srubu je totiž plch Ferda/ Eda / tak něco, který se vám bude celou noc připomínat a nedá vám spát. Jo a sem tam se tam proběhne nějaká ta myška, ale to už prostě k trekování patří. :-)
Trasy tentokrát přikládám dvě.
Ta první je tou plánovanou: zde
Ta druhá je tou uskutečněnou: zde
Trasa: Praha – hotel Romantik – Praha
V nohách budete mít: 22,1 km
Půjdete přibližně: 7 hod. 50 min.Převýšení: nastoupáte 1 006 m a sklesáte 913 m
Navštívíte tato místa: Nýznerovský srub
Přechod Rychlebských hor – 3 dny a 43,2 km
úterý 23. června 2020 • Dám si vícedenní výlet
Dosud byly mým velkým favoritem Jizerské hory, ale po treku v Rychlebkách měním názor a přeji si teleport, abych se tamní úžasnou přírodou mohla toulat kdykoliv se mi zachce. Ráno před prací, večer po práci a vlastně i v rámci prokrastinace během pracovního zápřahu.
Tyhle hory by měl zkrátka navštívit každý milovník turistiky, úchvatných výhledů a ticha. Až Rychlebské hory navštívíte, pochopíte, proč se jim přezdívá Zapomenuté hory.
Výchozím bodem výpravy jsme zvolili obec Bílá Voda, odkud nás čekalo 43,2 km. Téměř celá hřebenová trasa vedla podél hranic. Asfaltu se podrážky našich toulavých bot dotkly až při lovu večeře, čehož se litovat nedalo. Večeře byla fantastická, proto s čistým svědomím doporučuji návštěvu v restauraci Celnice.
Rychlebské hory nabízí nádherné vyhlídky a nepřeberné množství nocovišť a tábořišť. Se studánkami a možnostmi doplnění DOBRÉ pitné vody si v Rychlebkách vůbec nemusíte lámat hlavu, protože pramenů je po trase opravdu mnoho.
Úsměv na tváři vám jednoznačně vykouzlí all inclusive lesní bary. No, řekněte, už jste někdy v divočině narazili na tuhle parádní spásu? A ceny jsou lidové, bez vysokohorské přirážky. :-)
Převýšení: nastoupáte 1 896 m a sklesáte 1 504 m
Navštívíte tato místa: Rozhledna Borůvková hora – Křížová cesta Travná – Špičák – Břidličný – Kovadlina – Smrk
Tyhle hory by měl zkrátka navštívit každý milovník turistiky, úchvatných výhledů a ticha. Až Rychlebské hory navštívíte, pochopíte, proč se jim přezdívá Zapomenuté hory.
Výchozím bodem výpravy jsme zvolili obec Bílá Voda, odkud nás čekalo 43,2 km. Téměř celá hřebenová trasa vedla podél hranic. Asfaltu se podrážky našich toulavých bot dotkly až při lovu večeře, čehož se litovat nedalo. Večeře byla fantastická, proto s čistým svědomím doporučuji návštěvu v restauraci Celnice.
Rychlebské hory nabízí nádherné vyhlídky a nepřeberné množství nocovišť a tábořišť. Se studánkami a možnostmi doplnění DOBRÉ pitné vody si v Rychlebkách vůbec nemusíte lámat hlavu, protože pramenů je po trase opravdu mnoho.
Úsměv na tváři vám jednoznačně vykouzlí all inclusive lesní bary. No, řekněte, už jste někdy v divočině narazili na tuhle parádní spásu? A ceny jsou lidové, bez vysokohorské přirážky. :-)
Každý máme jiné tempo a jiné časové možnosti. My času měli spoustu, proto jsme nikam nechvátali a Rychlebky si užívali po kouskách.
1. den – Bílá Voda, léčebna – rozhledna Borůvková hora – Křížová cesta Travná – večeře v Celnici a spaní na louce vedle štěkajících srnců
2. den – Zálesí – Stříbrný pramen – Hraničky – Czartowiec – Špičák (spaní na plácku s tábořištěm mezi Czartowiecem a Špičákem, dostupnost vody dobrá – kousek je pramen Pod Stráží)
3. den – Břidličný – Kovadlina – Smrk
3. den – Břidličný – Kovadlina – Smrk
Trasa: Praha – Ramzová – vláčkem do výchozího bodu Bílá Voda – Ramzová – Praha
V nohách budete mít: 43,2 km
Půjdete přibližně: 15,38 hod.Převýšení: nastoupáte 1 896 m a sklesáte 1 504 m
Navštívíte tato místa: Rozhledna Borůvková hora – Křížová cesta Travná – Špičák – Břidličný – Kovadlina – Smrk
Dvoudenní trek v Jizerských horách – 30,5 km
středa 10. června 2020 • Dám si vícedenní výlet
Krásný den všem!
Květen jsem završila spaním v Jizerkách, čímž jsem zároveň odstartovala vandrovací sezónu. Zahájení tak nemohlo proběhnout jinde než právě v milovaných Jizerských horách, které mi po loňské návštěvě dokonale učarovaly.
Navzdory předpovědím počasí jsem se s bandou holek vydala na výlet na Smrk, kde to na spaní pod širákem sice nevypadalo, ale naštěstí je pod rozhlednou útulná bouda, kde se dá pohodlně strávit noc.
Oproti loňskému roku byla tato trasa mnohem více po asfaltu, což nakonec báječně vykompenzovala okolní příroda a výhledy z Paličníku.
Během deštivého víkendu se mnoho turistů rozhodlo zůstat doma, a tak jsme po trase nenarážely na houfy výletníků. Cesty byly jenom naše a na samotném vrcholu Smrku se sešla jen hrstka lidí. Několik mrazu vzdorných členů z ostatních výprav se připojilo k naší dámské posádce, a tak se naše představy o ryze holčičím čundru pomalu vytrácely. Nevadí. Všichni disponovali alkoholovými zásobami, takže zapadli bez problému.
Nakonec z toho byl hrozně fajn večer, a k překvapení nás všech nás následující den na cestách nedoprovázela kocovinka.
V závěru výletu doporučuji doplnit energii v hospůdce Chata pod Bukovcem, kde se budete cítit jako v bavlnce. Prostě tady máte jistotu, že se bezvadně najíte i pobavíte. Pánové, co se starají o provoz jsou neskutečně milí a pohostinní.
Vodu můžete doplnit ve studánce cca 800 m od Smrku – jděte vlevo po modré viz mapa.
Jak jsme s holkama šly se podívejte tady. :-)
Květen jsem završila spaním v Jizerkách, čímž jsem zároveň odstartovala vandrovací sezónu. Zahájení tak nemohlo proběhnout jinde než právě v milovaných Jizerských horách, které mi po loňské návštěvě dokonale učarovaly.
Navzdory předpovědím počasí jsem se s bandou holek vydala na výlet na Smrk, kde to na spaní pod širákem sice nevypadalo, ale naštěstí je pod rozhlednou útulná bouda, kde se dá pohodlně strávit noc.
Oproti loňskému roku byla tato trasa mnohem více po asfaltu, což nakonec báječně vykompenzovala okolní příroda a výhledy z Paličníku.
Paličník a výhled z něj |
Nakonec z toho byl hrozně fajn večer, a k překvapení nás všech nás následující den na cestách nedoprovázela kocovinka.
Výhled ze Smrku |
Vodu můžete doplnit ve studánce cca 800 m od Smrku – jděte vlevo po modré viz mapa.
Jak jsme s holkama šly se podívejte tady. :-)
Mapu si zobrazte zde
Loučná v Krušných horách – 10,6 km
sobota 23. května 2020 • Dám si jednodenní výlet
V Krušných horách rozhodně nezažijete krušné časy.
Až na výjimky jsme procházeli bukovým lesem. Šlapali jsme po štěrku, asfaltce, kamenech i k nožkám šetrné trávě. Kromě pár cyklistů jsme výletníky potkali až na Loučné, která se svými výhledy těší velké oblibě. Aby taky ne, když široko daleko vidíte jen boží lesy.
Po snědení svačiny a několika selfíčkách si opět můžete vybrat z několika cest, kterými se vydáte zpátky. My jsme za pochodu trasu ještě trochu upravili, abychom si užili více měkkého terénu a netrápili se na asfaltce.
Pojďte se se mnou projít na horu Loučnou a pokud máte času nazbyt, vemte to ještě přes Fláje, kde se vám naskytne velmi příjemný pohled na místní vodní nádrž, která je zároveň zdrojem pitné vody určitých částí Ústeckého kraje.
Na Loučnou vede několik tras jak z Litvínova, tak z Meziboří. My se tentokrát vydali na kratší procházku, a tak jsme se auty přiblížili k mezibořskému stadionu a odtud se vydali na zmíněný kopec.
Až na výjimky jsme procházeli bukovým lesem. Šlapali jsme po štěrku, asfaltce, kamenech i k nožkám šetrné trávě. Kromě pár cyklistů jsme výletníky potkali až na Loučné, která se svými výhledy těší velké oblibě. Aby taky ne, když široko daleko vidíte jen boží lesy.
Po snědení svačiny a několika selfíčkách si opět můžete vybrat z několika cest, kterými se vydáte zpátky. My jsme za pochodu trasu ještě trochu upravili, abychom si užili více měkkého terénu a netrápili se na asfaltce.
Pokud však preferujete zpevněné cesty, jděte po modré, jež vás dovede až do cíle. :-) V opačném případně následujte mě. 😸 Pro kočárky nevhodné. Bohužel.
Mapu si zobrazte zde
Kokořínsko a rehabilitační procházka – 9,6 km
pátek 15. května 2020 • Dám si jednodenní výlet
Rehabilitační procházka byl jakýs takýs zátěžový test mého zbrusu nového kolene. Byla jsem krátce po fyzioterapii, takže vyzbrojená znalostmi zdravé chůze.
Nebudu si hrát na hrdinu a na rovinu přiznávám, že jsem se těch celých necelých 10 km ztrácela v prosbách: „Ustup bolesti, běž obtěžovat profesionální flákače a nech kamzíka vyřádit se." Ať za to může vytrvalá litanie, lví chůze, pozitivní účinek fyzioterapie, nebo minimální převýšení, obešla se procházka bez větších bolestí. Juchů.
Na Kokořínsku je spousta krásných a známých míst, zejména pak pískovcové bludiště a skalní útvary. Musíte však počítat s tím, že s prvními slunečními paprsky a zavřenými hranicemi, se tato věhlasná místa těší veliké návštěvnosti. Mnohem radši – v tyto prapodivné koronavirové chvíle – volím méně známé trasy. Nečekejte tedy extra fotogenická místa ani dech beroucí panorámata. Vychutnejte si to ticho a ten klid, protože lidi potkáte maximálně na startu s kornoutem v ruce. :-)
Nedělní výlet jsme tedy zahájili na parkovišti U Leknínu, kde se to hemžilo nedočkavci lačnícími po točené zmrzlině a mačkání se ve frontě.
První a nejhezčí místo, které jsme navštívili, byl Králův stolec, kde si v rámci zaslouženého odpočinku, krásných výhledů užíval Karel IV. (beru zpět ta panorámata, tady si jich totiž pár moc hezkých udělat můžete)
Z vyhlídky jsme pozvolným tempem vyšli na Slatinné vrchy. Ty nás trochu vytrestaly, neb jsme nenašli správnou cestu a na vrchol se tak dostali bůhvíkudy. 😃
Ze Slatinných vrchů nám zpět k autu zbývalo nějakých 5 km, počasí zatím přálo a hmyz nám byl velmi častou společností. Cestou jsme si taky střihli duet z muzikálového Krysaře a najednou jsme byli v cíli.
Sotva jsme opustili parkoviště (narůstající leknínová fronta nám zakázala na zmrzlinu jen pomyslet), otevřela se nám brána Mordoru.
Tak hlavně že nezaprší a nezaprší...
Trasa: Praha – Doksy – Praha
V nohách budete mít: 9,6 km
Půjdete přibližně: 2,5 hodin
Převýšení: nastoupáte 164 m a sklesáte 164 m
Navštívíte tato místa: Králův stolec – Slatinné vrchy
Nebudu si hrát na hrdinu a na rovinu přiznávám, že jsem se těch celých necelých 10 km ztrácela v prosbách: „Ustup bolesti, běž obtěžovat profesionální flákače a nech kamzíka vyřádit se." Ať za to může vytrvalá litanie, lví chůze, pozitivní účinek fyzioterapie, nebo minimální převýšení, obešla se procházka bez větších bolestí. Juchů.
Na Kokořínsku je spousta krásných a známých míst, zejména pak pískovcové bludiště a skalní útvary. Musíte však počítat s tím, že s prvními slunečními paprsky a zavřenými hranicemi, se tato věhlasná místa těší veliké návštěvnosti. Mnohem radši – v tyto prapodivné koronavirové chvíle – volím méně známé trasy. Nečekejte tedy extra fotogenická místa ani dech beroucí panorámata. Vychutnejte si to ticho a ten klid, protože lidi potkáte maximálně na startu s kornoutem v ruce. :-)
Nedělní výlet jsme tedy zahájili na parkovišti U Leknínu, kde se to hemžilo nedočkavci lačnícími po točené zmrzlině a mačkání se ve frontě.
První a nejhezčí místo, které jsme navštívili, byl Králův stolec, kde si v rámci zaslouženého odpočinku, krásných výhledů užíval Karel IV. (beru zpět ta panorámata, tady si jich totiž pár moc hezkých udělat můžete)
Králův stolec |
Slatinné vrchy |
Ze Slatinných vrchů nám zpět k autu zbývalo nějakých 5 km, počasí zatím přálo a hmyz nám byl velmi častou společností. Cestou jsme si taky střihli duet z muzikálového Krysaře a najednou jsme byli v cíli.
Sotva jsme opustili parkoviště (narůstající leknínová fronta nám zakázala na zmrzlinu jen pomyslet), otevřela se nám brána Mordoru.
Tak hlavně že nezaprší a nezaprší...
Ráda bych řekla, že to nejsem já, ale co si budem... |
Mapu si zobrazte zde
Trasa: Praha – Doksy – Praha
V nohách budete mít: 9,6 km
Půjdete přibližně: 2,5 hodin
Převýšení: nastoupáte 164 m a sklesáte 164 m
Navštívíte tato místa: Králův stolec – Slatinné vrchy
Alison Weirová – Anna Boleynová – králova posedlost
úterý 5. května 2020 • Dám si knihu
Podmanivý příběh druhé anglické královny vládnoucí po boku Jindřicha VIII. Život krásné a inteligentní Anny Boleynové byl vylíčený velmi detailně. Nedoporučuji netrpělivým a akcechtivým čtenářům (to radši rovnou přeskočte na konec :-)). Kniha udává pozvolné tempo, o to víc si však sami sebe dokážete představit v Annině roli, která skutečně nebyla jednoduchá. S jejím vzestupem narostl i počet Anniných nepřátel, kteří se s ní, jakožto s královnou, nedokázali smířit. V očích poddaných proslula intrikařením a sváděním krále, jež vyústilo v zapuzení pravé a všemi milované královny Kateřiny Aragonské, jejíž konec byl velmi smutný. Inu, bývalo jednodušší obvinit ženu z cizoložství, než si přiznat královy povětrnostní kvality. :-)
Skutečný příběh o Anně se už pravděpodobně nedozvíme nikdy, je jí však věnováno několik knih i filmů, kde byla vykreslena opravdu ve všech možných barvách. V knize Alison Weirové budete Annu provázet celým jejím životem. Budete s ní postupně růst a toužit po moci. Budete odolávat kouzlu královských dvorů, budete věřit v ženské schopnosti vládnout celým zemím, budete si vážit přátel, kterých Anna neměla mnoho, budete mlčky přecházet jízlivé nadávky i výhrůžky smrtí, budete vytrvalí, chtiví, mstiví, ale i milující a oddaní. Budete stát vedle velké reformátorky, jež se zasloužila o vznik anglikánské církve.
Jelikož byly dosud mé znalosti Tudorovců mlhavé, užívala jsem si knihu každým coulem a při případných historických nesrovnalostech jsem netrpěla. V Annině mladistvých a ideologických začátcích jsem s ní sympatizovala, s nabobtnávající touhou po moci jsem v ní viděla vlivem zaslepeného člověka, který nakonec upouští od svých přesvědčení. Oplývala však ohromnou vůlí uhájit svou čest, a to i když se jakékoliv její vyhlídky na mužského potomka vytrácely ruku v ruce s nadějí na udržení si královy přízně i samotného života.
"Zavři oči a buď zticha jako všechny před tebou. Víš přece, že je v mé moci v krátké době tě ponížit víc, než jsem tě předtím povýšil.“
Jelikož byly dosud mé znalosti Tudorovců mlhavé, užívala jsem si knihu každým coulem a při případných historických nesrovnalostech jsem netrpěla. V Annině mladistvých a ideologických začátcích jsem s ní sympatizovala, s nabobtnávající touhou po moci jsem v ní viděla vlivem zaslepeného člověka, který nakonec upouští od svých přesvědčení. Oplývala však ohromnou vůlí uhájit svou čest, a to i když se jakékoliv její vyhlídky na mužského potomka vytrácely ruku v ruce s nadějí na udržení si královy přízně i samotného života.
"Zavři oči a buď zticha jako všechny před tebou. Víš přece, že je v mé moci v krátké době tě ponížit víc, než jsem tě předtím povýšil.“
Liane Moriarty – Manželovo tajemství
sobota 25. dubna 2020 • Dám si knihu
Liana Moriarty patří k veleúspěšným krimi autorkám. Skoro bych si tipla, že většinu svých fanoušků získala po zfilmování jejích knižních Sedmilhářek, kde se v hlavní roli blejskly Nicole Kidman a Reese Witherspoon (a taky další znamenité herečky, jejichž jména si bohužel na první dobrou nevybavím).
Nebyla jsem výjimkou a po knize sáhla očekávajíc pecku ve stylu Sedmilhářek. Srovnávat se nemá. Vím to, ale občas zapomenu.
Přišlo tedy zklamání. Kniha mne nebavila, děj byl zbytečně zdlouhavý, mdlý a dialogy zmatečné (např. do rozhovoru dvou postav lezly vzpomínky a s tím spojený rozhovor, ze kterého na první přečtení nešlo poznat, kdo co řekl).
Nechci však knize křivdit – četla jsem ji někdy kolem druhého týdne karantény, kdy na mne dopadla slušná deka a frustrace z celé koronavirové situace, je tedy dost možné, že to byla jen nesprávná kniha v nesprávný okamžik.
Trochu k ději...
V prvních pár větách se dozvídáme, čí manžel skrývá tajemství. Cecilia najde dopis, který ji ponouká k otevření, pouze však v případě manželovy smrti. Dilema. Otevřít, nebo neotevřít?
Mezitím nás děj seznámí s dalšími ústředními postavami – milující babičkou Rachel, jejíhož vnuka mají s sebou rodiče odvézt do Ameriky. Po ztrátě své dcery, za jejíž smrt nikdo nečelil spravedlnosti, se s odloučením svého malého vnoučka nedokáže smířit. Žena, v jejíž kůži nechce být žádná z matek, chce na někoho ukázat prstem a dopřát klid své mysli.
Krátkovlasá Tess, která se do města vrátila ke své matce po manželově doznání se k lásce k její sestřenici. Spolu totiž tvořili nerozlučné trio, které spolu nejen podnikalo, ale snad i sdílelo manželskou postel. Tenhle spolek zasažený platonickou láskou je slušný bizár.
Cecilia – dokonalá bydlenka, která se nejen postará o své tři dcery a manžu, ale i s úsměvem vychází vstříc náročné tchyni, je věčně veselá, její entuziasmus lidi buďto nesnáší, nebo milují. A pak to tajemství...
Kniha je další sondou do lidských životů napříč generacemi, každá ze zmíněných žen řeší životní strasti a vypořádává se s nepředpokládanými situacemi po svém. Cesta za pravdou, spravedlností a rozřešení.
„Nikdo z nás nemá tušení, jakými všemožnými směry se naše životy mohly ubírat a možná i ubírat měly. Nejspíš je to jen dobře. Některá tajemství by měla zůstat tajemstvím navěky. Můžete se zeptat Pandory.“
Na další autorčiny knihy se sice zatím nechystám, ale pokud byste byli jóó přesvědčení o úžasnosti některé z nich, napište mi název a klidně se nechám zviklat. :-)
Nebyla jsem výjimkou a po knize sáhla očekávajíc pecku ve stylu Sedmilhářek. Srovnávat se nemá. Vím to, ale občas zapomenu.
Přišlo tedy zklamání. Kniha mne nebavila, děj byl zbytečně zdlouhavý, mdlý a dialogy zmatečné (např. do rozhovoru dvou postav lezly vzpomínky a s tím spojený rozhovor, ze kterého na první přečtení nešlo poznat, kdo co řekl).
Nechci však knize křivdit – četla jsem ji někdy kolem druhého týdne karantény, kdy na mne dopadla slušná deka a frustrace z celé koronavirové situace, je tedy dost možné, že to byla jen nesprávná kniha v nesprávný okamžik.
Trochu k ději...
V prvních pár větách se dozvídáme, čí manžel skrývá tajemství. Cecilia najde dopis, který ji ponouká k otevření, pouze však v případě manželovy smrti. Dilema. Otevřít, nebo neotevřít?
Mezitím nás děj seznámí s dalšími ústředními postavami – milující babičkou Rachel, jejíhož vnuka mají s sebou rodiče odvézt do Ameriky. Po ztrátě své dcery, za jejíž smrt nikdo nečelil spravedlnosti, se s odloučením svého malého vnoučka nedokáže smířit. Žena, v jejíž kůži nechce být žádná z matek, chce na někoho ukázat prstem a dopřát klid své mysli.
Krátkovlasá Tess, která se do města vrátila ke své matce po manželově doznání se k lásce k její sestřenici. Spolu totiž tvořili nerozlučné trio, které spolu nejen podnikalo, ale snad i sdílelo manželskou postel. Tenhle spolek zasažený platonickou láskou je slušný bizár.
Cecilia – dokonalá bydlenka, která se nejen postará o své tři dcery a manžu, ale i s úsměvem vychází vstříc náročné tchyni, je věčně veselá, její entuziasmus lidi buďto nesnáší, nebo milují. A pak to tajemství...
Kniha je další sondou do lidských životů napříč generacemi, každá ze zmíněných žen řeší životní strasti a vypořádává se s nepředpokládanými situacemi po svém. Cesta za pravdou, spravedlností a rozřešení.
„Nikdo z nás nemá tušení, jakými všemožnými směry se naše životy mohly ubírat a možná i ubírat měly. Nejspíš je to jen dobře. Některá tajemství by měla zůstat tajemstvím navěky. Můžete se zeptat Pandory.“
Na další autorčiny knihy se sice zatím nechystám, ale pokud byste byli jóó přesvědčení o úžasnosti některé z nich, napište mi název a klidně se nechám zviklat. :-)
Riegrova stezka – 12,2 km
středa 15. dubna 2020 • Dám si jednodenní výlet
Cesta po Riegrově stezce podél řeky Jizery je dokonale snadná. Půjdete převážně po rovině, občas z kopce a do kopce dokonce tak krátkou chvíli, že se nestihnete ani zapotit (pokud nepůjdete v parném létě).
Výhledy jsou nádherné, troufám si říci, že si výlet užijete za každého počasí, protože na každém metru uvidíte oslnivou přírodu, skály a na levém břehu i oblíbenou via ferratu – Vodní brána.
I přesto, že výlet nebyl nijak časově ani energeticky náročný, nedošlo k žádnému úrazu, ve vlaku nás svou přítomností nepočastovala žádná celebrita, divoké kachny nás nepřipravily o svačinu a banditi o batohy, budu na Riegrovu stezku vzpomínat dlouho, neb to byl můj poslední výlet před vyhlášením nouzového stavu.
Až zákazy povolí a namísto roušky a nadměrného množství vína budeme moci neomezeně nasávat vůni lesa a horských vrcholů, hodím vám sem hned několik tras a tipů na vejlety.
Ne vždy se mi daří udržet si pozitivní náladu, jakmile se ale zadívám do map nebo starších fotek, vybavím si proměnlivé horské počasí, bolest nohou a otlačené boky od krosny... jsem ráda, že sedím doma a piju víno. 😁 Ale ne, kecám. Chybí mi to.
Myší skála |
Kam se nejvíc těšíte vy?
Mapu si zobrazte zde
Trasa: Praha – Turnov – Semily – Turnov – Praha
V nohách budete mít: 12,2 km (pokud zabloudíte jako my, budete to kolem 20 :D)
Půjdete přibližně: 4 hodin
Převýšení: nastoupáte 422 m a sklesáte 422 m
Navštívíte tato místa: Naučná stezka Údolí Jizery – Spálov – Myší skála – vyhlídka Moravská Jiřička
Jodi Picoult – Velké maličkosti
sobota 28. března 2020 • Dám si knihu
Kontrast dvou světů. V jednom žije fašistický otec Turk se svou ženou Britany a v druhém zkušená zdravotní sestra Ruth černé pleti.
Znechucený Turk promlouvá k Ruthině nadřízené v okamžiku, kdy se pečovatelské rutiny a ošetření právě narozeného Davise zhostí černošská sestra. Vzkaz zakazující kontakt afroamerickému personálu s drobným Davisem spustí smršť nešťastných událostí, prohloubí zakořeněnou nenávist a vyvolá silnou touhu být slyšen.
Během večerní směny je Davisova ošetřující sestra povolána k akutnímu případu, kvůli nedostatku ošetřovatelů, požádá o kontrolu svého chráněnce Ruth, která je jako jediná k dispozici. Davis je zrovna po zákroku vyžadujícím soustavný dohled, což Ruth ví, proto se vydá stav miminka zkontrolovat.
Davis dýchá ztěžka. Zákaz dotýkat se. Ale to dýchání... Nedotýkej se ho, Ruth, nesmíš.
Navzdory alarmujícím upozorněním a výčitkám, začala Ruth provádět základní vyšetření. Porušila zákaz, aby zachránila pacienta, to je přece v pořádku. Nebo ne? Davis přece nezemřel jejím přičiněním, nebo ano?
Ruth je velmi smutnou ukázkou diskriminací pokořeného člověka. Na druhé straně jsou rodiče, kteří se i přes své filozofické a politické vyznání těšili, že syna zahrnou láskou a náklonností.
Číst o událostech a pocitech, se kterými se ne každý dokáže ztotožnit (rasová odlišnost, ztráta dítěte) není jednoduché. V žádné z Jodiných knih jsem neměla pocit, že by příběh nebyl přitažený za vlasy. Zůstává pak tedy na vaší vnímavosti reality, jak moc se pro vás příběh stane autentickým.
Ruth vám ukáže život z pozice ženy snažící se všem, kteří jí v životě připomněli její barvu pleti, dokázat, že je stejně důležitá, užitečná a důvěryhodná jako oni. Její život je plný přetvařování, sklápění zraku, nevyřčených slov. Je vdovou po válečném hrdinovi, má diplom z prestižní univerzity, slušného a neméně inteligentního syna, žije v bělošské čtvrti. Pořád to není dost.
Veřejná obhájkyně Kennedy je energická žena věnující se právu ne pro peníze, nýbrž pro dobrý pocit. Její přesvědčení, že rasismus do soudní síně nepatří, na Ruth dojem neudělá, přesto však najdou cestu ke vzájemnému porozumění.
Dalo by se říci, že je představitelkou společnosti lidí, kteří o sobě tvrdí, že sice rasisty nejsou, ale ve společnosti barevných lidí si nevědomě přitáhnou kabelku k tělu. A stydí se za to.
Americký fašista Turk Bauer svou nenávistí vůči lidem s odlišnou barvou pletí a gayům nijak netají. Baví se násilnými přepadeními a do síně slávy Bílé síly vstoupí po brutálním ublížení vlastnímu homosexuálnímu otci. Jeho manželka Britany má možná oči andílka, ale duši stejně tak plnou zášti a nadřazenosti.
Velké maličkosti se věnují kontroverznímu a citlivému tématu. Rasismus, byť pasivní, je zakořeněný hluboko v nás.
Knihu hodnotím jako nejlepší Jodin román a doporučuji všem, kdo vyhledáváte hloubavé čtení a rádi polemizujete nad společenskými až filozofickými otázkami.
„Když nemůžete dělat velké věci, dělejte velké maličkosti velkým způsobem.“
Znechucený Turk promlouvá k Ruthině nadřízené v okamžiku, kdy se pečovatelské rutiny a ošetření právě narozeného Davise zhostí černošská sestra. Vzkaz zakazující kontakt afroamerickému personálu s drobným Davisem spustí smršť nešťastných událostí, prohloubí zakořeněnou nenávist a vyvolá silnou touhu být slyšen.
Během večerní směny je Davisova ošetřující sestra povolána k akutnímu případu, kvůli nedostatku ošetřovatelů, požádá o kontrolu svého chráněnce Ruth, která je jako jediná k dispozici. Davis je zrovna po zákroku vyžadujícím soustavný dohled, což Ruth ví, proto se vydá stav miminka zkontrolovat.
Davis dýchá ztěžka. Zákaz dotýkat se. Ale to dýchání... Nedotýkej se ho, Ruth, nesmíš.
Navzdory alarmujícím upozorněním a výčitkám, začala Ruth provádět základní vyšetření. Porušila zákaz, aby zachránila pacienta, to je přece v pořádku. Nebo ne? Davis přece nezemřel jejím přičiněním, nebo ano?
Ruth je velmi smutnou ukázkou diskriminací pokořeného člověka. Na druhé straně jsou rodiče, kteří se i přes své filozofické a politické vyznání těšili, že syna zahrnou láskou a náklonností.
Číst o událostech a pocitech, se kterými se ne každý dokáže ztotožnit (rasová odlišnost, ztráta dítěte) není jednoduché. V žádné z Jodiných knih jsem neměla pocit, že by příběh nebyl přitažený za vlasy. Zůstává pak tedy na vaší vnímavosti reality, jak moc se pro vás příběh stane autentickým.
Ruth vám ukáže život z pozice ženy snažící se všem, kteří jí v životě připomněli její barvu pleti, dokázat, že je stejně důležitá, užitečná a důvěryhodná jako oni. Její život je plný přetvařování, sklápění zraku, nevyřčených slov. Je vdovou po válečném hrdinovi, má diplom z prestižní univerzity, slušného a neméně inteligentního syna, žije v bělošské čtvrti. Pořád to není dost.
Veřejná obhájkyně Kennedy je energická žena věnující se právu ne pro peníze, nýbrž pro dobrý pocit. Její přesvědčení, že rasismus do soudní síně nepatří, na Ruth dojem neudělá, přesto však najdou cestu ke vzájemnému porozumění.
Dalo by se říci, že je představitelkou společnosti lidí, kteří o sobě tvrdí, že sice rasisty nejsou, ale ve společnosti barevných lidí si nevědomě přitáhnou kabelku k tělu. A stydí se za to.
Americký fašista Turk Bauer svou nenávistí vůči lidem s odlišnou barvou pletí a gayům nijak netají. Baví se násilnými přepadeními a do síně slávy Bílé síly vstoupí po brutálním ublížení vlastnímu homosexuálnímu otci. Jeho manželka Britany má možná oči andílka, ale duši stejně tak plnou zášti a nadřazenosti.
Velké maličkosti se věnují kontroverznímu a citlivému tématu. Rasismus, byť pasivní, je zakořeněný hluboko v nás.
Knihu hodnotím jako nejlepší Jodin román a doporučuji všem, kdo vyhledáváte hloubavé čtení a rádi polemizujete nad společenskými až filozofickými otázkami.
„Když nemůžete dělat velké věci, dělejte velké maličkosti velkým způsobem.“
John Grisham – Osamělý střelec
středa 18. března 2020 • Dám si knihu
Když knihy Dobrovský hlásaly „Grisham v akci!”, hned jsem psala kamarádce, která na něho nedá dopustit. Jelikož to byla ona, kdo mi doporučil Medvědín od Backmana a Pád od Mawera, dala jsem na ni i potřetí.
Začetla jsem se velmi rychle, ale pořád mi na knize něco nesedělo. Něco mi to připomínalo. Něco z dětství. Psanec, co loví psance. Odpadlík Reno Raines. S tímhle pubertálním přirovnáním před kamarádku přece nastoupit nemůžu, říkala jsem si. Buďto teď hned dozraju a ocením ten bestsellerový krimi trhák, anebo děj začne být poutavější v druhé části knihy.
No, to kniha začala být lepší.
V knize je 5 (tak ta nejistota přišla vcelku brzy, snad mi odpustíte, pokud těch příběhů bylo více/méně :D) na sebe navazujících příběhů s hlavní postavou – otrlého a těmi nejzákeřnějšími zločinci vyhledávaného advokáta Sebastiana Rudda. Tenhle advokát není jako ostatní advokáti, nesedí v kanceláři vysoko nad zemí, protože mu ji zlí hoši vyhodili do vzduchu. Zadek si nevozí v navoněném mercedesu, ale ve vytuněné dodávce s minibarem. Má syna s ženou, která ho vyměnila za jinou ženu. Bodyguarda mu dělá chlap jménem Parťák, kterého Rudd vyhrál v tombole, teda… vysekal z jednoho případu a on mu od té doby oddaně odstraňuje nepohodlné figurky ze hry.
Kniha je napsaná hravě, pasáže nejsou nijak zdlouhavé, děj odsýpá. Místy přitažené za vlasy, ale ve čtení mi to nebránilo.
Energické čtení přišlo se stránkou 116 a povídkou o bryskním policejním zátahu na drogové dealery, kterými dle bystrých policajtů byli stařičtí manželé. Zastřelením staré dámy během přehnané přepadovky se poukázalo na korupční mašinerii, proti níž se Rudd rozhodl bojovat.
Grisham vám velmi přátelsky nastíní průběh soudních sporů podléhajících americkému právnímu systému. Nečekejte tedy žádné složité právnické obraty, ale spíš pokec s parťákem u piva.
Tahle kniha zkrátka obsahuje všechno – obchod s lidmi, nazdařbůh zastřelené lidi při policejních zásazích, útěk z vězení, homosexualitu, lovestory, špatného otce, výbuchy, zbraně i spravedlnost. U čtení si odpočinete, protože to ale není klasická detektivka, nehrozí ani žádné woooooow poklesnutí čelisti.
„Jste vzhůru?” zeptá se Parťák
.„Hádej.” V 6.45 jsem nespal už léta. Paťák taky ne.
„Mohl byste si chtít pustit zprávy.”
„Dobře, co se děje?”
„Vypadá to, jako by naši cínoví vojáčci právě zpackali další invazi do domu. Mrtví a ranění.”
Za mě fajn akční příběh, byť trochu překombinovaný. Jelikož jsem dostala další tipy na autorovy knihy, je pravděpodobné, že se tu nějaké povídání na téma Grisham ještě objeví.
Začetla jsem se velmi rychle, ale pořád mi na knize něco nesedělo. Něco mi to připomínalo. Něco z dětství. Psanec, co loví psance. Odpadlík Reno Raines. S tímhle pubertálním přirovnáním před kamarádku přece nastoupit nemůžu, říkala jsem si. Buďto teď hned dozraju a ocením ten bestsellerový krimi trhák, anebo děj začne být poutavější v druhé části knihy.
No, to kniha začala být lepší.
V knize je 5 (tak ta nejistota přišla vcelku brzy, snad mi odpustíte, pokud těch příběhů bylo více/méně :D) na sebe navazujících příběhů s hlavní postavou – otrlého a těmi nejzákeřnějšími zločinci vyhledávaného advokáta Sebastiana Rudda. Tenhle advokát není jako ostatní advokáti, nesedí v kanceláři vysoko nad zemí, protože mu ji zlí hoši vyhodili do vzduchu. Zadek si nevozí v navoněném mercedesu, ale ve vytuněné dodávce s minibarem. Má syna s ženou, která ho vyměnila za jinou ženu. Bodyguarda mu dělá chlap jménem Parťák, kterého Rudd vyhrál v tombole, teda… vysekal z jednoho případu a on mu od té doby oddaně odstraňuje nepohodlné figurky ze hry.
Kniha je napsaná hravě, pasáže nejsou nijak zdlouhavé, děj odsýpá. Místy přitažené za vlasy, ale ve čtení mi to nebránilo.
Energické čtení přišlo se stránkou 116 a povídkou o bryskním policejním zátahu na drogové dealery, kterými dle bystrých policajtů byli stařičtí manželé. Zastřelením staré dámy během přehnané přepadovky se poukázalo na korupční mašinerii, proti níž se Rudd rozhodl bojovat.
Grisham vám velmi přátelsky nastíní průběh soudních sporů podléhajících americkému právnímu systému. Nečekejte tedy žádné složité právnické obraty, ale spíš pokec s parťákem u piva.
Tahle kniha zkrátka obsahuje všechno – obchod s lidmi, nazdařbůh zastřelené lidi při policejních zásazích, útěk z vězení, homosexualitu, lovestory, špatného otce, výbuchy, zbraně i spravedlnost. U čtení si odpočinete, protože to ale není klasická detektivka, nehrozí ani žádné woooooow poklesnutí čelisti.
„Jste vzhůru?” zeptá se Parťák
.„Hádej.” V 6.45 jsem nespal už léta. Paťák taky ne.
„Mohl byste si chtít pustit zprávy.”
„Dobře, co se děje?”
„Vypadá to, jako by naši cínoví vojáčci právě zpackali další invazi do domu. Mrtví a ranění.”
Alena Mornštajnová - Tiché roky
čtvrtek 5. března 2020 • Dám si knihu
Hana, Slepá mapa a Tiché roky. Autorčino kombo, jež mi prošlo rukama. Alena Mornštajnová patří mezi nejčtenější autorky posledních 2 let. Píše o tématech a prostředí, které jsou českým čtenářům známé a dobře ví, na jakou strunu zabrnkat, tak aby vyvolala emoce.
Snažím se nesrovnávat, ale nejde to. Z potemnělého koutku na mě kouká Hana a říká, že tu byla první.
Snažím se nesrovnávat, ale nejde to. Z potemnělého koutku na mě kouká Hana a říká, že tu byla první.
Takže tu máme další tajemnou rodinku, jejíž členové jsou:
👴zahořklý morous Svatopluk, zbavený citů, jehož naštvání na celý svět pramení z dramatické minulosti, o které ale nemluví, protože byť by ho to pomohlo vytáhnout z letité letargie, sám sobě přišel by jako slaboch,
👧bohem daná dcera Bohdana, která se strachy ze svého otce ani nenaučila mluvit,
👩Běla, jež svou roli manželky hraje velmi špatně, protože místo vaření se věnuje lepení koláží,
👻na paty lepící se MINULOST, se kterou se jako čtenáři seznamujeme postupně ve Svatoplukově vyprávění a která by možná zůstala pohřbená, kdyby si umírající babička na smrtelné posteli nespletla Svatoplukovu dceru Bohdanu s Blankou…
Celá kniha je rozdělena do jemně napsaných kapitol. Chvíli vypráví dcera Bohdana, chvíli vypráví hlava rodiny Svatopluk. Zatímco v tichosti vyrůstající děvčátko jsem měla chuť obejmout a pohladit po vlasech, zarytého komunistu Svatopluka žijícího s přiživovaným pocitem křivdy nasbíraným v životě před Bělou a Bohdanou, bych s elegancí, jež je ženě vlastní, propleskla.
Žádné dítě si nezaslouží vyrůstat s pocitem viny z vlastního narození, a to ať měl jeho rodič život sebevíc nelehký. Svatopluk byl pro mě typickým sebedestruktorem, který si liboval v obviňování celého světa ze spiknutí proti vlastní osobě. Život vzdal velmi brzy.
Tiché roky jsou čtivé, po krůčcích vytahují kostlivce ze skříně jedné obyčejné české rodině. Zádumčivým čtenářům se budou líbit velice. Ze současného českého rybníčku vzešlo ale až moc knih zaměřených na rodinná dramata, váznoucí komunikaci, neporozumění a nenaplněná očekávání. Pokud jste tedy pár dní po dočtení jiné autorčiny knihy nebo knih od autorek Hanišové, Soukupové, Dvořákové, doporučuji dát si chvíli pauzičku. Za sebe musím říct, že jsem již podobných témat na delší dobu přesycena a s velikou radostí se vrhnu třeba na fantasy, neodmítnu ale ani thriller. Sem s doporučeními! :-)
„Život není člověče nezlob se! Nejde jen hodit šestku, nahradit jednu figurku jinou a začít od začátku. Nebo ano?“
👧bohem daná dcera Bohdana, která se strachy ze svého otce ani nenaučila mluvit,
👩Běla, jež svou roli manželky hraje velmi špatně, protože místo vaření se věnuje lepení koláží,
👻na paty lepící se MINULOST, se kterou se jako čtenáři seznamujeme postupně ve Svatoplukově vyprávění a která by možná zůstala pohřbená, kdyby si umírající babička na smrtelné posteli nespletla Svatoplukovu dceru Bohdanu s Blankou…
Celá kniha je rozdělena do jemně napsaných kapitol. Chvíli vypráví dcera Bohdana, chvíli vypráví hlava rodiny Svatopluk. Zatímco v tichosti vyrůstající děvčátko jsem měla chuť obejmout a pohladit po vlasech, zarytého komunistu Svatopluka žijícího s přiživovaným pocitem křivdy nasbíraným v životě před Bělou a Bohdanou, bych s elegancí, jež je ženě vlastní, propleskla.
Žádné dítě si nezaslouží vyrůstat s pocitem viny z vlastního narození, a to ať měl jeho rodič život sebevíc nelehký. Svatopluk byl pro mě typickým sebedestruktorem, který si liboval v obviňování celého světa ze spiknutí proti vlastní osobě. Život vzdal velmi brzy.
Tiché roky jsou čtivé, po krůčcích vytahují kostlivce ze skříně jedné obyčejné české rodině. Zádumčivým čtenářům se budou líbit velice. Ze současného českého rybníčku vzešlo ale až moc knih zaměřených na rodinná dramata, váznoucí komunikaci, neporozumění a nenaplněná očekávání. Pokud jste tedy pár dní po dočtení jiné autorčiny knihy nebo knih od autorek Hanišové, Soukupové, Dvořákové, doporučuji dát si chvíli pauzičku. Za sebe musím říct, že jsem již podobných témat na delší dobu přesycena a s velikou radostí se vrhnu třeba na fantasy, neodmítnu ale ani thriller. Sem s doporučeními! :-)
„Život není člověče nezlob se! Nejde jen hodit šestku, nahradit jednu figurku jinou a začít od začátku. Nebo ano?“
Křivoklátsko – 30 km
čtvrtek 27. února 2020 • Dám si jednodenní výlet
Pěkně zdravím!
Dalo by se říct, že tenhle výlet vznikl omylem. V domnění, že se plánujeme podívat na Pokličky a Čertovy hlavy, které se na mapě ne a ne objevit, sázím záchytný bod za bodem. Jenže na Křivoklátsku, rozhodně ne na Kokořínsku. No nic, mapy.cz křičí 30 km, tak je ujít musíme ať je to kdekoliv.
Vstávačka v 5.30!
Trasa: Praha – Beroun – Roztoky u Křivoklátu – Praha
Jízda do/z Berouna se mi už jednou stala osudnou. Při dobíhání jsme si s přítelem vyslali špatné signály a každý nastoupil do jiného vlaku. On na tom byl o něco líp, protože disponoval všemi doklady, penězi i klíči od bytu. Já se svým nafouklým břichem a bolavýma nohama utíkala před průvodčím a schovávala se po hajzlících, aby mě za jízdy nevyhodil na trať. Nebudu vás napínat... mělo to happyend a rozchod se nekonal.
V sedm tedy sedíme spokojeně naproti sobě v kupé stejného vlaku, když si k nám zrovna přisedne doktorka Cajthamlová. A tak jízda do svědomí zabitého cukrem a nezdravými salámy začíná.
Konec tlachání, jdem se projít.
Netrvá dlouho a už jsme obklopení stromy a ranní mlhou. V prvních minutách si všímáme následků řádění slavné Sabine, jež se Českem prohnala v minulých týdnech. Tady to vzala se vší parádou, po celé trase jsme smutnýma očima bloumali po polámaných stromech.
Zahajovacích 5 km máme za sebou a jsme na kopečku. Počasí už přeje, tak vybalujeme testovací várku řízků a jdeme dál. Času nazbyt nemáme, fotíme o sto šest a mě už pobolívá koleno. Vzpomínka na nedokončený přechod Nízkých Tater.
Radost pohledět! Jestli si říkáte to samé, tak stojíte u památného dubu připomínající zaklínačský Strom oběšenců.
Protože se nacházíme v NPR, máme jasně vymezené hranice, jejichž překročení se trestá natažením na skřipec. Dávejte si tedy setsakra pozor, jakým směrem si vykračujete.
Tady začíná ta správná sranda. Přehlédli jsme značení, sešli z plánované trasy a ocitli se v místě zapadaném stromy. Sundaváme boty a fusekle a jdeme se brodit neústupnou řekou. Kdyby voda nebyla tak moc ledová a nehodila mě do tranzu, jsem si jistá, že by mi před očima přeběhl celý život.
Dobře, tak trochu kecám… Potůček měl na šířku sotva dva metry, takže těch 12 sekund se ve vodě únorové teploty dalo vydržet. A taky to bylo docela příjemný... 😈
Jestli jste si přáli účastnit se pevnosti Boyard, budete si tuhle trasu moc užívat.
Příroda je na Křivoklátsku ryze pohádková. Po trase nás čekal poslední záchytný a fotkychtivý objekt – Zřícenina hradu Týřov, který jsme kvůli stupňující bolesti mého kolene nakonec vynechali. Na kilometráži jsme se samozřejmě neochudili a těch 30 dali i tak. Po silnici, podél Berounky. V případu nouze jsme si mohli stopnout auto a nechat se odvézt na vlakové nádraží. Tak se nakonec nestalo, protože no pain, no gain a vždycky je dost času to vzdát!⚽
Dalo by se říct, že tenhle výlet vznikl omylem. V domnění, že se plánujeme podívat na Pokličky a Čertovy hlavy, které se na mapě ne a ne objevit, sázím záchytný bod za bodem. Jenže na Křivoklátsku, rozhodně ne na Kokořínsku. No nic, mapy.cz křičí 30 km, tak je ujít musíme ať je to kdekoliv.
Vstávačka v 5.30!
Trasa: Praha – Beroun – Roztoky u Křivoklátu – Praha
Jízda do/z Berouna se mi už jednou stala osudnou. Při dobíhání jsme si s přítelem vyslali špatné signály a každý nastoupil do jiného vlaku. On na tom byl o něco líp, protože disponoval všemi doklady, penězi i klíči od bytu. Já se svým nafouklým břichem a bolavýma nohama utíkala před průvodčím a schovávala se po hajzlících, aby mě za jízdy nevyhodil na trať. Nebudu vás napínat... mělo to happyend a rozchod se nekonal.
V sedm tedy sedíme spokojeně naproti sobě v kupé stejného vlaku, když si k nám zrovna přisedne doktorka Cajthamlová. A tak jízda do svědomí zabitého cukrem a nezdravými salámy začíná.
Konec tlachání, jdem se projít.
Netrvá dlouho a už jsme obklopení stromy a ranní mlhou. V prvních minutách si všímáme následků řádění slavné Sabine, jež se Českem prohnala v minulých týdnech. Tady to vzala se vší parádou, po celé trase jsme smutnýma očima bloumali po polámaných stromech.
Zahajovacích 5 km máme za sebou a jsme na kopečku. Počasí už přeje, tak vybalujeme testovací várku řízků a jdeme dál. Času nazbyt nemáme, fotíme o sto šest a mě už pobolívá koleno. Vzpomínka na nedokončený přechod Nízkých Tater.
Radost pohledět! Jestli si říkáte to samé, tak stojíte u památného dubu připomínající zaklínačský Strom oběšenců.
Protože se nacházíme v NPR, máme jasně vymezené hranice, jejichž překročení se trestá natažením na skřipec. Dávejte si tedy setsakra pozor, jakým směrem si vykračujete.
Dobře, tak trochu kecám… Potůček měl na šířku sotva dva metry, takže těch 12 sekund se ve vodě únorové teploty dalo vydržet. A taky to bylo docela příjemný... 😈
Jestli jste si přáli účastnit se pevnosti Boyard, budete si tuhle trasu moc užívat.
Příroda je na Křivoklátsku ryze pohádková. Po trase nás čekal poslední záchytný a fotkychtivý objekt – Zřícenina hradu Týřov, který jsme kvůli stupňující bolesti mého kolene nakonec vynechali. Na kilometráži jsme se samozřejmě neochudili a těch 30 dali i tak. Po silnici, podél Berounky. V případu nouze jsme si mohli stopnout auto a nechat se odvézt na vlakové nádraží. Tak se nakonec nestalo, protože no pain, no gain a vždycky je dost času to vzdát!⚽
Do cíle jsme nakonec došli hodinu a půl před příjezdem vlaku, a tak jsme si zašli na velmi zasloužené pivo a čaj na zahřátí do (asi jediné) místní hospody, takže vážně nemusíte trávit dalších 30 minut výběrem podniku... jako my. S vidinou líné neděle u seriálu a pizzy, jsme se nezvykle zničení, vydali směrem na vlak.
Protože je nám Beroun skutečně osudným místem, nemuseli jsme se tentokrát bát srdceryvného rozdělení. Na přestup jsme měli krásných 12 minut doplněných o 60 minut zpoždění. Výborně! Utahaní jako psi bažící po teplé sprše, mýdlu a jídle jsme si výlet protáhli. Doma jsme byli v krásných 23.00 hodin. ❤
Chůzi na čerstvém vzduchu zdar! A příště už snad vyjde ta Šumava.
Mapu si zobrazte zde
Protože je nám Beroun skutečně osudným místem, nemuseli jsme se tentokrát bát srdceryvného rozdělení. Na přestup jsme měli krásných 12 minut doplněných o 60 minut zpoždění. Výborně! Utahaní jako psi bažící po teplé sprše, mýdlu a jídle jsme si výlet protáhli. Doma jsme byli v krásných 23.00 hodin. ❤
Chůzi na čerstvém vzduchu zdar! A příště už snad vyjde ta Šumava.
Mapu si zobrazte zde
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Social Icons