Křivoklátsko – 30 km
čtvrtek 27. února 2020 • Dám si jednodenní výlet
Pěkně zdravím!
Dalo by se říct, že tenhle výlet vznikl omylem. V domnění, že se plánujeme podívat na Pokličky a Čertovy hlavy, které se na mapě ne a ne objevit, sázím záchytný bod za bodem. Jenže na Křivoklátsku, rozhodně ne na Kokořínsku. No nic, mapy.cz křičí 30 km, tak je ujít musíme ať je to kdekoliv.
Vstávačka v 5.30!
Trasa: Praha – Beroun – Roztoky u Křivoklátu – Praha
Jízda do/z Berouna se mi už jednou stala osudnou. Při dobíhání jsme si s přítelem vyslali špatné signály a každý nastoupil do jiného vlaku. On na tom byl o něco líp, protože disponoval všemi doklady, penězi i klíči od bytu. Já se svým nafouklým břichem a bolavýma nohama utíkala před průvodčím a schovávala se po hajzlících, aby mě za jízdy nevyhodil na trať. Nebudu vás napínat... mělo to happyend a rozchod se nekonal.
V sedm tedy sedíme spokojeně naproti sobě v kupé stejného vlaku, když si k nám zrovna přisedne doktorka Cajthamlová. A tak jízda do svědomí zabitého cukrem a nezdravými salámy začíná.
Konec tlachání, jdem se projít.
Netrvá dlouho a už jsme obklopení stromy a ranní mlhou. V prvních minutách si všímáme následků řádění slavné Sabine, jež se Českem prohnala v minulých týdnech. Tady to vzala se vší parádou, po celé trase jsme smutnýma očima bloumali po polámaných stromech.
Zahajovacích 5 km máme za sebou a jsme na kopečku. Počasí už přeje, tak vybalujeme testovací várku řízků a jdeme dál. Času nazbyt nemáme, fotíme o sto šest a mě už pobolívá koleno. Vzpomínka na nedokončený přechod Nízkých Tater.
Radost pohledět! Jestli si říkáte to samé, tak stojíte u památného dubu připomínající zaklínačský Strom oběšenců.
Protože se nacházíme v NPR, máme jasně vymezené hranice, jejichž překročení se trestá natažením na skřipec. Dávejte si tedy setsakra pozor, jakým směrem si vykračujete.
Tady začíná ta správná sranda. Přehlédli jsme značení, sešli z plánované trasy a ocitli se v místě zapadaném stromy. Sundaváme boty a fusekle a jdeme se brodit neústupnou řekou. Kdyby voda nebyla tak moc ledová a nehodila mě do tranzu, jsem si jistá, že by mi před očima přeběhl celý život.
Dobře, tak trochu kecám… Potůček měl na šířku sotva dva metry, takže těch 12 sekund se ve vodě únorové teploty dalo vydržet. A taky to bylo docela příjemný... 😈
Jestli jste si přáli účastnit se pevnosti Boyard, budete si tuhle trasu moc užívat.
Příroda je na Křivoklátsku ryze pohádková. Po trase nás čekal poslední záchytný a fotkychtivý objekt – Zřícenina hradu Týřov, který jsme kvůli stupňující bolesti mého kolene nakonec vynechali. Na kilometráži jsme se samozřejmě neochudili a těch 30 dali i tak. Po silnici, podél Berounky. V případu nouze jsme si mohli stopnout auto a nechat se odvézt na vlakové nádraží. Tak se nakonec nestalo, protože no pain, no gain a vždycky je dost času to vzdát!⚽
Dalo by se říct, že tenhle výlet vznikl omylem. V domnění, že se plánujeme podívat na Pokličky a Čertovy hlavy, které se na mapě ne a ne objevit, sázím záchytný bod za bodem. Jenže na Křivoklátsku, rozhodně ne na Kokořínsku. No nic, mapy.cz křičí 30 km, tak je ujít musíme ať je to kdekoliv.
Vstávačka v 5.30!
Trasa: Praha – Beroun – Roztoky u Křivoklátu – Praha
Jízda do/z Berouna se mi už jednou stala osudnou. Při dobíhání jsme si s přítelem vyslali špatné signály a každý nastoupil do jiného vlaku. On na tom byl o něco líp, protože disponoval všemi doklady, penězi i klíči od bytu. Já se svým nafouklým břichem a bolavýma nohama utíkala před průvodčím a schovávala se po hajzlících, aby mě za jízdy nevyhodil na trať. Nebudu vás napínat... mělo to happyend a rozchod se nekonal.
V sedm tedy sedíme spokojeně naproti sobě v kupé stejného vlaku, když si k nám zrovna přisedne doktorka Cajthamlová. A tak jízda do svědomí zabitého cukrem a nezdravými salámy začíná.
Konec tlachání, jdem se projít.
Netrvá dlouho a už jsme obklopení stromy a ranní mlhou. V prvních minutách si všímáme následků řádění slavné Sabine, jež se Českem prohnala v minulých týdnech. Tady to vzala se vší parádou, po celé trase jsme smutnýma očima bloumali po polámaných stromech.
Zahajovacích 5 km máme za sebou a jsme na kopečku. Počasí už přeje, tak vybalujeme testovací várku řízků a jdeme dál. Času nazbyt nemáme, fotíme o sto šest a mě už pobolívá koleno. Vzpomínka na nedokončený přechod Nízkých Tater.
Radost pohledět! Jestli si říkáte to samé, tak stojíte u památného dubu připomínající zaklínačský Strom oběšenců.
Protože se nacházíme v NPR, máme jasně vymezené hranice, jejichž překročení se trestá natažením na skřipec. Dávejte si tedy setsakra pozor, jakým směrem si vykračujete.
Dobře, tak trochu kecám… Potůček měl na šířku sotva dva metry, takže těch 12 sekund se ve vodě únorové teploty dalo vydržet. A taky to bylo docela příjemný... 😈
Jestli jste si přáli účastnit se pevnosti Boyard, budete si tuhle trasu moc užívat.
Příroda je na Křivoklátsku ryze pohádková. Po trase nás čekal poslední záchytný a fotkychtivý objekt – Zřícenina hradu Týřov, který jsme kvůli stupňující bolesti mého kolene nakonec vynechali. Na kilometráži jsme se samozřejmě neochudili a těch 30 dali i tak. Po silnici, podél Berounky. V případu nouze jsme si mohli stopnout auto a nechat se odvézt na vlakové nádraží. Tak se nakonec nestalo, protože no pain, no gain a vždycky je dost času to vzdát!⚽
Do cíle jsme nakonec došli hodinu a půl před příjezdem vlaku, a tak jsme si zašli na velmi zasloužené pivo a čaj na zahřátí do (asi jediné) místní hospody, takže vážně nemusíte trávit dalších 30 minut výběrem podniku... jako my. S vidinou líné neděle u seriálu a pizzy, jsme se nezvykle zničení, vydali směrem na vlak.
Protože je nám Beroun skutečně osudným místem, nemuseli jsme se tentokrát bát srdceryvného rozdělení. Na přestup jsme měli krásných 12 minut doplněných o 60 minut zpoždění. Výborně! Utahaní jako psi bažící po teplé sprše, mýdlu a jídle jsme si výlet protáhli. Doma jsme byli v krásných 23.00 hodin. ❤
Chůzi na čerstvém vzduchu zdar! A příště už snad vyjde ta Šumava.
Mapu si zobrazte zde
Protože je nám Beroun skutečně osudným místem, nemuseli jsme se tentokrát bát srdceryvného rozdělení. Na přestup jsme měli krásných 12 minut doplněných o 60 minut zpoždění. Výborně! Utahaní jako psi bažící po teplé sprše, mýdlu a jídle jsme si výlet protáhli. Doma jsme byli v krásných 23.00 hodin. ❤
Chůzi na čerstvém vzduchu zdar! A příště už snad vyjde ta Šumava.
Mapu si zobrazte zde
Andrzej Sapkowski – Zaklínač I. a II. díl
čtvrtek 20. února 2020 • Dám si knihu
Zaklínač je tak trochu boom letošního roku. Přiznám se, že i já po knize sáhla až po zhlédnutí seriálové verze s Henry Cavillem. (Může se mi někdo divit? Jsem taky jenom člověk, žejo!) A taky proto, abych si u přítele vylepšila skóre, protože připáleným gulášem to půjde těžko.
Po všech knížkách rozebírajících lidské povahy, uvažováním o nich a rozmýšlení se, na čí stranu se postavím, mi přišel zrůdo-bijec Geralt z Rivie jako bezvadný nápad.
Pokud jste se na seriál dívali, první knižní díl vám příběh dokreslí. Většina dialogů je stejná a stejně tak na sebe navazují i jednotlivé povídky.
Jasně, táhne vám na třicet, takže nejste cílovka fantasy knih. Ale jste! Tohle není jen přehlídka vybájených oblud, vymyšleného jazyka, sexy čarodějek a superhrdinů. Teda je, ale víte jak… Geralt je cynik každým coulem a za své hrdinné máchání mečem si nechává solidně platit.
Brutalita, vtipné rozhovory a představení světa vymírajících netvorů. Magie tady není jen umění vykouzlit pohodlnou židličku. Rovnováha – něco získáš, něco tě to bude stát. Třeba ti uhnije ruka! Autor si skvěle hraje s uřknutím a údělem věšteb – dáš mi to, co již máš, ale o čem ještě nevíš. Bum! Pomazli svou rozkošnou ratolest a rozluč se.
Lidi zaklínače v lásce nemají, bojí se jich a věří, že večeře v jejich přítomnosti způsobí smrt nejméně dvaceti roztomilých koťat. Přesto ho vyhledávají, chtějí-li někoho, kdo se místo nich bude hrabat ve
srajdách a zabíjet nelidská stvoření.
O vědmácích, jak se zaklínači přezdívají, se říká, že jsou během mutace zproštěni citů, aby jim to
sekání údů nevhánělo do očí slzy. Jsou to prostě tvrdí chlapi… než jim učaruje vypočítavá černovláska s chladnýma očima. Rozhodně nečekejte okázalou romanci a touhu vyzrát nad střetem dvou odlišných světů. Jednorožci se v tomhle světě zkrátka vyskytují jedině jako součást sexuálních hrátek.
„Uk! Uk!” zaštěkal netvor, přebíraje kopýtky.
„Co vy tady? Pryč, pryč, nebo potrkám, uk, uk!”
„Kopl tě někdy někdo do prdele, kozlíčku?” nevydržel Marigold.
„Uk! Uk! Méééé!” zamečel kozorohý. Těžko říci, zda to byl souhlas, nesouhlas nebo mečení jen tak. „Mlč, Marigolde!” vyštěkl zaklínač. ”Už ani slovo!”
„Blemblemblemééééé!” zabublal netvor zuřivě, přičemž se mu rty rozevřely a objevily se žluté koňské zuby. „Uk! Uk! Uk! Bleumééébleuuuméééé!”
„Jistěže,” přikývl Marigold. ”Kolovrátek a zvoneček jsou tvoje. Až půjdeš domů, můžeš si je vzít.”
„Přestaň, kurva,” zasyčel Geralt. ”Všechno kazíš. Nech si ty hloupé vtipy pro sebe…”
Povídka Konec světa z I. dílu |
Byť mě Geraltův svět baví a nevnímám ho jako prvoplánovou fantasmagorii, řádky se mi v procesu čtení zaklínačské série píší stěží. Po dočtení celé série se s velikou radostí rozepíšu, ale jednotlivé díly již komentovat nebudu. Nějak tuším, že závěr druhého dílu bude v tom třetím zase trochu o
něčem jiném.
Než se rozloučíme, dejte mi vědět, jaká z povídek prvního dílu je za vás ta NEJ? Za mě rozhodně Konec světa se sylvánem Torquem.
Mějte fajn den a příště si popovídáme o Tichých rocích Aleny Mornštajnové.
Delphine de Vigan – Ani později, ani jinde -
neděle 16. února 2020 • Dám si knihu
Není to dlouho, co jsem se dojala nad autorčinou nejnovější knihou Vděk.
Ani později, ani jinde je kniha podobného ražení. Od začátku do konce je protkaná notnou dávkou
melancholie, a na to buďto chuť máte anebo ne. Čeho si vážím a s čím jsem se zatím v beletrii
nesetkala, je věnování se tématu pracovní šikany (mobbing/bossing), jež byla příčinou postupného
psychického rozložení jedné z hlavních postav. Kniha ovšem není žádným návodem, jak se z
nepříjemného kolotoče ponižování a urážek vymanit, nýbrž ukázkou, jak těžké je bránit se
postupnému nátlaku, je-li rafinovaný, stupňuje se a přichází od blízkého kolegy.
Dva osamělí lidé, kteří se vzájemně potřebují. Chtějí lásku a porozumění, chtějí mít komu odpovědět
na otázku Jak se dneska máš? Jakou šanci mají, že se potkají?
Mathilda a Thibault.
Ona je vyzbrojená láskou svých tří dětí a chráněna stříbrným rytířem z fantasy světa Warcraftu.
Manžela ztratila velmi brzy. 20. května má potkat osudovou lásku.
On je zamilovaný do ženy, jejíž chlad ho děsí a zároveň stimuluje k rozhodnutí začít 20. květen jako
svobodný muž.
20. květen je jediný přítomný čas celé knihy. Budova marketingové společnosti se pro Mathildu stala
bojištěm, kde kolegům denně dokazuje své právo dýchat stejný kancelářský vzduch. 20. května je připravena o svou židli, zbavena veškerých softwarových a interních přístupů, je vyvrhelem odsunutým do přízemí, aby poslouchala močení svých kolegů. Thibault, o tři prsty připravený pojízdný lékař ukončí milostnou sebedestrukci cestou za pacientem, dostane se mu chladného, snad ale upřímného poděkování, projíždí šedí velkoměsta, potkává všechny typy lidí. Mladé, krásné, nevkusně oblečené, staré i ignoranty. S myšlenkou na svou bývalou přítelkyni chodí od pacienta k pacientovi, jsou ztělesněním těch všemožných typů osobností. Bohatí, chudí, nemocní, předstírající nemoc. Thibault to všechno zná. Cítí se být malým, bezvýznamným, záleží někomu na něm? I přesto tohle velkoměsto miluje, neměnil by. Lila se z jeho mysli vytrácí stejně jako její vůně z jeho auta.
Paralelní příběh dvou lidí o jejich všedním dni, jízdě metrem, práci, pracovním a milostném vztahu,
vzpomínkách, jež jsou bolestivé i motivací.
Aby byl příběh čtivý, silný a zároveň citlivý, nemusí mít stovky stran. Delphine de Vigan i touto knihou dokazuje, že stran stačí mnohem méně.
„Milostné vztahy možná nejsou nic jiného než tahle nepřímá úměra: jakmile člověk po něčem touží, jakmile něco očekává, prohrává.“
Jodi Picoult – Prostá pravda
neděle 9. února 2020 • Dám si knihu
Jodiny knihy sbírám a dostávám velmi ráda kvůli jejich nekonvenčním tématům. Píše o znásilnění, asistovaných sebevraždách, potratech, rasismu a mimo jiné o skoro zapomenutých komunitách, které se staly dějištěm knihy Prostá pravda.
Kolik toho víte o Amiších? Jak na vás působí jejich kultura a styl života? Opravdu nejsou Amiši schopni násilí?
Během čtení budete vrženi do digitálního detoxu. Ale to zvládnete! Pro Amiše je typický jejich odmítavý přístup vůči technologiím (vítejte ve středověku 21. století). Vyznávají zkrátka jiné hodnoty než vy. A vy byste byli u Amišů na prvním místě, jelikož být Amiš znamená popřít své tužby a potřeby a myslet na druhé. Žijí prostě, den začínají prací a končí stejným způsobem. Žena je podřízena muži a muž je podřízen bohu.
Připomíná vám to článek na Wikipedii? Fajn, pojďme do toho přimíchat tragickou smrt novorozence.
Katie Fisherová je osmnáctiletá dívka žijící v penslyvánském městě Paradise. Ukázková amišská dívka z Ráje. Vstává v 5 hodin ráno, aby zahájila pracovní kolotoč – podojí krávy, shrabe listí, pomodlí se a pomůže mamince v kuchyni. Osmnáct let příkladného života, který zkomplikuje obvinění z vraždy vlastního dítěte. Amišská kultura je postavena na tradičních základech – rodina, práce a bůh. Něco jako vražda nebo zbavení šneka ulity se v tomto světě zkrátka nevyskytuje.
Žijeme ve světě náhod, proto příjezd ambiciózní advokátky Ellie do vedlejšího města nikoho nepřekvapí. Potřeba klidu a času pro sebe samu donutí Ellie opustit jistoty velkoměsta, skvěle rozběhnuté kariéry a mileneckého vztahu. Z úcty ke své příbuzné, jež v minulosti byla součástí amišské komunity, se Ellie stane nejen obhájkyní obviněné Katie, ale po dobu soudního procesu i členkou rodiny Fisherů.
Nestačí přesvědčit pouze porotu o nevině mladé dívky, nýbrž i samotnou Katie o důležitosti důvěry a sdělení prosté pravdy.
„I když ten případ vyhraju... Stejně prohraju“
Oceňuji autorčiny znalosti amišské kultury, získala jsem detailní náhled do života lidí nepodléhajícím konzumu a sociálním sítím.
Prostá pravda, stejně jako ostatní Jodiny knihy, nepatří mezi plážové čtení. Je většího formátu, většího písma a stránek v průměru 400. Na můj vkus bylo příliš prostoru věnováno milostnému vztahu Ellie a psychiatra Coopa, který působil prvoplánově a jehož závěr byl jednoduše předvídatelný. Když nad tím tak přemýšlím, stejný dojem jsem měla z lovestory v knize Je to i můj život, která je za mne, až na tuto dějovou linku, stále TOP od Jodi.
Sympatie k hlavní postavě buďto získáte postupně anebo vůbec. Katie na každých 30 stranách lavíruje mezi svými přiznáními, odmítá fakta a kličkuje ve snahách ostatních dozvědět se pravdu, až máte chuť knihu zavřít a odložit s tím, že správný čas přijde až s větší trpělivostí.
Jodina témata jsou bomba. Na začátku máte velká očekávání a začnete číst s nadšením… na konci to už tak ale není.
Máte to stejně? Děje bývají vleklé a hlavní postavy nijak sympatické. No a co se týká těch milostných dějových linek, ty bych skutečně vynechala, protože je autorce vůbec nevěřím.
Od Jodi jednoznačně doporučuji Vypravěčku a Je to i můj život a upřímně doufám, že Záblesk života a Velké maličkosti, které na mě ještě doma čekají, budu moci zařadit hned před/za ty první dvě zmíněné. :-)
Horní Blatná v Krušných horách – 11,5 km
neděle 2. února 2020 • Dám si jednodenní výlet
Pěkně zdravím,
rok 2020 a sním série předsevzetí je v plném proudu. Pokud patříte mezi ty opilce, kteří sice petardami nehází, zato o půlnoci naslibují hory doly, mám pro vás tip, jak si odškrtnout první, anebo druhou (víc vám prostě nevěřím!) kolonku ve vašem vyšperkovaným To Do Listu. Tento tip samozřejmě mohou využít i abstinentující čtenáři, které tímto zdravím.
Co vás čeká a nemine, co si zabalit do batůžku a co k svačině (protože co si budem – na výlety se jezdí jen kvůli príma sváče)?
Trasa: Praha – Karlovy Vary – Horní Blatná – Karlovy Vary – Praha
Budíček v šest, rychlá snídaně included a šup šup na bus. Skoro po čtyřech hodinách opouštíme vyhřátý autobus a vystupujeme na náměstí v Horní Blatné. Jako kdybychom to tušili, přidáváme do kroku ať jsme co nejdříve zpátky na hrnek svařeného vína. Pojďte se projít s námi. :-)
Z autobusové zastávky v Horní Blatné se vydejte nahoru. (Pro lepší orientaci v textu doporučuji zobrazit si mapu, jinak půjdete jen nahoru/dolů. Já trasy sice plánuji, ale přemisťování z bodu A do bodu B má na starost jiný účastník zájezdu. Jen tak... pro jistotu)
Už jste na vyhlídce Na strašidlech?
Gratuluji! První dva kilometry máte za sebou. Pokud na vás půvabem nešetřili, pravděpodobně žádné strašidlo neuvidíte. Jestli šetřili… hádejte co.
Výhledy |
Cestou k rozhledně Blatenský vrch jsem si uvědomila dvě věci. Zaprvé – mé obavy z Godzilly byly oprávněné.
Zadruhé – volba společníka není to samé jako výběr kouzelnické hůlky. Pamatujte, že tady si parťáka vybíráte vy, ne on vás.
A jestli to podceníte, může se stát třeba tohle: jdete. Je vám hezky, protože jdete se svým klukem. Držíte se za ruku a myslíte na to, jak jste si souzeni. Ano, on je ten pravý. On je váš José Armando. Jenže José je vtipálek tělem i duší, a zatímco vy o něm smýšlíte jako o rytíři na bílém koni, on vymýšlí jak si z vás vystřelit. Testuje, co vydržíte a testuje účinnost vašich merino gatí. Bum! Ďábelský plán je na světě, ale to vy vědět nemůžete, protože pořád věříte hezkým očím vašeho milého. Jenže vy nejste Esmeralda a váš kluk není José Armando.
Je to váš drahý Karel, který zničehonic pustí vaši ruku a s hrůzou v očích začne lámat rekordy ve sprintu. Teď určitě nevidíte jednorožce poskakujícího na obláčku z cukrové vaty. Zato vidíte hladovou Godzillu, která po vás jde a chce vás sežrat, protože to Godzilly dělají jednorožcům i holčičkám, co si na ně myslí!
Uvědomění si, že ve skutečnosti žádné nebezpečí nehrozí, se dostaví přibližně do 10 vteřin. Těchto pár vteřin je naprosto klíčových pro rozhodnutí, zda ve výletu setrvat. Vy ale nejste bábovka, a tak zatnete pěsti, nadechnete a plnou silou hodíte po svém, v křečích od smíchu svíjejícím se příteli, slupku od banánu. Poznámka autora – během akce použijte minimálně jednu nadávku. Přidáte tím na dramatičnosti.
Ptal se někdo na svačinu? Banán je správná volba.
Blatenská rozhledna |
Za férový třicetikorunový poplatek máte možnost kochat se výhledem, případně skončit u svařáku, párku v rohlíku anebo jahody s vodečkou. Když už jste se posilnili proti zimě je na čase jít o kousek dál, čeká nás zlatý hřeb výletu – Ledové a Vlčí jámy.
Jeden svařák, dva svažáčky, či svažátši... |
Nemá cenu Ledové jámy navštěvovat v létě. V zimě, kdy jsou chodníky a schodiště pořádně namrzlé je to správný adrenalin. Ale ne, dejte bacha, ať si cestou do jam nenamelete, zespod by vás jen těžko vytahovali. To stejné platí u Vlčích jam, neignorujte informační cedule a nechoďte tam, kam se lézt nemá. Hezké fotky budete mít i o půl bezpečného metru dál.
Vstup do Ledových jam |
Vlčí jámy |
Vlčí jámy |
Pokud jedete z Prahy, na celý výlet si vyčleňte celý den. Lístky rezervujte s dostatečným předstihem, do Prahy to sice jezdí pořád, ale taky jsou spoje brzy obsazené. 😊
Co s sebou? Nejdete na žádný dlouhý trek ani lyžovačku. Oblečení přizpůsobte počasí a své termoregulaci.
Většinu cesty půjdete po štěrkové cestě/asfaltu, tak těžké pohory nechte klidně doma větrat. Trasa není náročná a bez problému ji zvládnou i sváteční výletníci nebo děti. Usmažte řízky, obložte housky, naplňte termosku rumem a hurá na výlet.
Trasa: Praha – Karlovy Vary – Horní Blatná – Karlovy Vary – Praha
V nohách budete mít: 11,5 km
Půjdete přibližně: 3 hod a 15 min
Převýšení: nastoupáte 280 m a sklesáte 301 m
Navštívíte tato místa: Jindřišské skály – Na strašidlech, Přezimovací obora U koupaliště, rozhledna Blatenský vrch, Vlčí jámy, Ledové jámy, Černé jezírko
Mějte fajn a aktivní víkend! V příštím článku se snad uvidíme na Šumavě, johó!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Social Icons