Jodi Picoult – Prostá pravda

Jodiny knihy sbírám a dostávám velmi ráda kvůli jejich nekonvenčním tématům. Píše o znásilnění, asistovaných sebevraždách, potratech, rasismu a mimo jiné o skoro zapomenutých komunitách, které se staly dějištěm knihy Prostá pravda.

Kolik toho víte o Amiších? Jak na vás působí jejich kultura a styl života? Opravdu nejsou Amiši schopni násilí?

Během čtení budete vrženi do digitálního detoxu. Ale to zvládnete! Pro Amiše je typický jejich odmítavý přístup vůči technologiím (vítejte ve středověku 21. století). Vyznávají zkrátka jiné hodnoty než vy. A vy byste byli u Amišů na prvním místě, jelikož být Amiš znamená popřít své tužby a potřeby a myslet na druhé. Žijí prostě, den začínají prací a končí stejným způsobem. Žena je podřízena muži a muž je podřízen bohu.

Připomíná vám to článek na Wikipedii? Fajn, pojďme do toho přimíchat tragickou smrt novorozence.

Katie Fisherová je osmnáctiletá dívka žijící v penslyvánském městě Paradise. Ukázková amišská dívka z Ráje. Vstává v 5 hodin ráno, aby zahájila pracovní kolotoč – podojí krávy, shrabe listí, pomodlí se a pomůže mamince v kuchyni. Osmnáct let příkladného života, který zkomplikuje obvinění z vraždy vlastního dítěte. Amišská kultura je postavena na tradičních základech – rodina, práce a bůh. Něco jako vražda nebo zbavení šneka ulity se v tomto světě zkrátka nevyskytuje.

Žijeme ve světě náhod, proto příjezd ambiciózní advokátky Ellie do vedlejšího města nikoho nepřekvapí. Potřeba klidu a času pro sebe samu donutí Ellie opustit jistoty velkoměsta, skvěle rozběhnuté kariéry a mileneckého vztahu. Z úcty ke své příbuzné, jež v minulosti byla součástí amišské komunity, se Ellie stane nejen obhájkyní obviněné Katie, ale po dobu soudního procesu i členkou rodiny Fisherů.

Nestačí přesvědčit pouze porotu o nevině mladé dívky, nýbrž i samotnou Katie o důležitosti důvěry a sdělení prosté pravdy.

„I když ten případ vyhraju... Stejně prohraju“

Oceňuji autorčiny znalosti amišské kultury, získala jsem detailní náhled do života lidí nepodléhajícím konzumu a sociálním sítím.
Prostá pravda, stejně jako ostatní Jodiny knihy, nepatří mezi plážové čtení. Je většího formátu, většího písma a stránek v průměru 400. Na můj vkus bylo příliš prostoru věnováno milostnému vztahu Ellie a psychiatra Coopa, který působil prvoplánově a jehož závěr byl jednoduše předvídatelný. Když nad tím tak přemýšlím, stejný dojem jsem měla z lovestory v knize Je to i můj život, která je za mne, až na tuto dějovou linku, stále TOP od Jodi.


Sympatie k hlavní postavě buďto získáte postupně anebo vůbec. Katie na každých 30 stranách lavíruje mezi svými přiznáními, odmítá fakta a kličkuje ve snahách ostatních dozvědět se pravdu, až máte chuť knihu zavřít a odložit s tím, že správný čas přijde až s větší trpělivostí.

Jodina témata jsou bomba. Na začátku máte velká očekávání a začnete číst s nadšením… na konci to už tak ale není.

Máte to stejně? Děje bývají vleklé a hlavní postavy nijak sympatické. No a co se týká těch milostných dějových linek, ty bych skutečně vynechala, protože je autorce vůbec nevěřím.

Od Jodi jednoznačně doporučuji Vypravěčku a Je to i můj život a upřímně doufám, že Záblesk života a Velké maličkosti, které na mě ještě doma čekají, budu moci zařadit hned před/za ty první dvě zmíněné. :-)