Andrzej Sapkowski – Zaklínač I. a II. díl

Zaklínač je tak trochu boom letošního roku. Přiznám se, že i já po knize sáhla až po zhlédnutí seriálové verze s Henry Cavillem. (Může se mi někdo divit? Jsem taky jenom člověk, žejo!) A taky proto, abych si u přítele vylepšila skóre, protože připáleným gulášem to půjde těžko.

Po všech knížkách rozebírajících lidské povahy, uvažováním o nich a rozmýšlení se, na čí stranu se postavím, mi přišel zrůdo-bijec Geralt z Rivie jako bezvadný nápad. 

Pokud jste se na seriál dívali, první knižní díl vám příběh dokreslí. Většina dialogů je stejná a stejně tak na sebe navazují i jednotlivé povídky. 

Jasně, táhne vám na třicet, takže nejste cílovka fantasy knih. Ale jste! Tohle není jen přehlídka vybájených oblud, vymyšleného jazyka, sexy čarodějek a superhrdinů. Teda je, ale víte jak… Geralt je cynik každým coulem a za své hrdinné máchání mečem si nechává solidně platit. 

Brutalita, vtipné rozhovory a představení světa vymírajících netvorů. Magie tady není jen umění vykouzlit pohodlnou židličku. Rovnováha – něco získáš, něco tě to bude stát. Třeba ti uhnije ruka! Autor si skvěle hraje s uřknutím a údělem věšteb – dáš mi to, co již máš, ale o čem ještě nevíš. Bum! Pomazli svou rozkošnou ratolest a rozluč se.

Lidi zaklínače v lásce nemají, bojí se jich a věří, že večeře v jejich přítomnosti způsobí smrt nejméně dvaceti roztomilých koťat. Přesto ho vyhledávají, chtějí-li někoho, kdo se místo nich bude hrabat ve 

srajdách a zabíjet nelidská stvoření. 

O vědmácích, jak se zaklínači přezdívají, se říká, že jsou během mutace zproštěni citů, aby jim to 

sekání údů nevhánělo do očí slzy. Jsou to prostě tvrdí chlapi… než jim učaruje vypočítavá černovláska s chladnýma očima. Rozhodně nečekejte okázalou romanci a touhu vyzrát nad střetem dvou odlišných světů. Jednorožci se v tomhle světě zkrátka vyskytují jedině jako součást sexuálních hrátek. 

„Uk! Uk!” zaštěkal netvor, přebíraje kopýtky. 

„Co vy tady? Pryč, pryč, nebo potrkám, uk, uk!” 

„Kopl tě někdy někdo do prdele, kozlíčku?” nevydržel Marigold. 

„Uk! Uk! Méééé!” zamečel kozorohý. Těžko říci, zda to byl souhlas, nesouhlas nebo mečení jen tak. „Mlč, Marigolde!” vyštěkl zaklínač. ”Už ani slovo!” 

„Blemblemblemééééé!” zabublal netvor zuřivě, přičemž se mu rty rozevřely a objevily se žluté koňské zuby. „Uk! Uk! Uk! Bleumééébleuuuméééé!” 

„Jistěže,” přikývl Marigold. ”Kolovrátek a zvoneček jsou tvoje. Až půjdeš domů, můžeš si je vzít.” 

„Přestaň, kurva,” zasyčel Geralt. ”Všechno kazíš. Nech si ty hloupé vtipy pro sebe…”

Povídka Konec světa z I. dílu

Druhý díl oproti prvnímu už nebyl takovou vtipnou náloží, zato to byla emotivní výprava do Geraltovy duše. Příběh je celistvější, časové přeskoky nejsou tak divoké a Geralt konečně přijme svůj osud.

Byť mě Geraltův svět baví a nevnímám ho jako prvoplánovou fantasmagorii, řádky se mi v procesu čtení zaklínačské série píší stěží. Po dočtení celé série se s velikou radostí rozepíšu, ale jednotlivé díly již komentovat nebudu. Nějak tuším, že závěr druhého dílu bude v tom třetím zase trochu o
něčem jiném.

Než se rozloučíme, dejte mi vědět, jaká z povídek prvního dílu je za vás ta NEJ? Za mě rozhodně Konec světa se sylvánem Torquem.


Mějte fajn den a příště si popovídáme o Tichých rocích Aleny Mornštajnové.