Delphine de Vigan – Ani později, ani jinde -

Není to dlouho, co jsem se dojala nad autorčinou nejnovější knihou Vděk.

Ani později, ani jinde je kniha podobného ražení. Od začátku do konce je protkaná notnou dávkou
melancholie, a na to buďto chuť máte anebo ne. Čeho si vážím a s čím jsem se zatím v beletrii
nesetkala, je věnování se tématu pracovní šikany (mobbing/bossing), jež byla příčinou postupného
psychického rozložení jedné z hlavních postav. Kniha ovšem není žádným návodem, jak se z
nepříjemného kolotoče ponižování a urážek vymanit, nýbrž ukázkou, jak těžké je bránit se
postupnému nátlaku, je-li rafinovaný, stupňuje se a přichází od blízkého kolegy.


Dva osamělí lidé, kteří se vzájemně potřebují. Chtějí lásku a porozumění, chtějí mít komu odpovědět
na otázku Jak se dneska máš? Jakou šanci mají, že se potkají?

Mathilda a Thibault.

Ona je vyzbrojená láskou svých tří dětí a chráněna stříbrným rytířem z fantasy světa Warcraftu.
Manžela ztratila velmi brzy. 20. května má potkat osudovou lásku.

On je zamilovaný do ženy, jejíž chlad ho děsí a zároveň stimuluje k rozhodnutí začít 20. květen jako
svobodný muž.

20. květen je jediný přítomný čas celé knihy. Budova marketingové společnosti se pro Mathildu stala
bojištěm, kde kolegům denně dokazuje své právo dýchat stejný kancelářský vzduch. 20. května je připravena o svou židli, zbavena veškerých softwarových a interních přístupů, je vyvrhelem odsunutým do přízemí, aby poslouchala močení svých kolegů. Thibault, o tři prsty připravený pojízdný lékař ukončí milostnou sebedestrukci cestou za pacientem, dostane se mu chladného, snad ale upřímného poděkování, projíždí šedí velkoměsta, potkává všechny typy lidí. Mladé, krásné, nevkusně oblečené, staré i ignoranty. S myšlenkou na svou bývalou přítelkyni chodí od pacienta k pacientovi, jsou ztělesněním těch všemožných typů osobností. Bohatí, chudí, nemocní, předstírající nemoc. Thibault to všechno zná. Cítí se být malým, bezvýznamným, záleží někomu na něm? I přesto tohle velkoměsto miluje, neměnil by. Lila se z jeho mysli vytrácí stejně jako její vůně z jeho auta.

Paralelní příběh dvou lidí o jejich všedním dni, jízdě metrem, práci, pracovním a milostném vztahu,
vzpomínkách, jež jsou bolestivé i motivací.

Aby byl příběh čtivý, silný a zároveň citlivý, nemusí mít stovky stran. Delphine de Vigan i touto knihou dokazuje, že stran stačí mnohem méně. 

„Milostné vztahy možná nejsou nic jiného než tahle nepřímá úměra: jakmile člověk po něčem touží, jakmile něco očekává, prohrává.“