Znechucený Turk promlouvá k Ruthině nadřízené v okamžiku, kdy se pečovatelské rutiny a ošetření právě narozeného Davise zhostí černošská sestra. Vzkaz zakazující kontakt afroamerickému personálu s drobným Davisem spustí smršť nešťastných událostí, prohloubí zakořeněnou nenávist a vyvolá silnou touhu být slyšen.
Během večerní směny je Davisova ošetřující sestra povolána k akutnímu případu, kvůli nedostatku ošetřovatelů, požádá o kontrolu svého chráněnce Ruth, která je jako jediná k dispozici. Davis je zrovna po zákroku vyžadujícím soustavný dohled, což Ruth ví, proto se vydá stav miminka zkontrolovat.
Davis dýchá ztěžka. Zákaz dotýkat se. Ale to dýchání... Nedotýkej se ho, Ruth, nesmíš.
Navzdory alarmujícím upozorněním a výčitkám, začala Ruth provádět základní vyšetření. Porušila zákaz, aby zachránila pacienta, to je přece v pořádku. Nebo ne? Davis přece nezemřel jejím přičiněním, nebo ano?
Ruth je velmi smutnou ukázkou diskriminací pokořeného člověka. Na druhé straně jsou rodiče, kteří se i přes své filozofické a politické vyznání těšili, že syna zahrnou láskou a náklonností.
Číst o událostech a pocitech, se kterými se ne každý dokáže ztotožnit (rasová odlišnost, ztráta dítěte) není jednoduché. V žádné z Jodiných knih jsem neměla pocit, že by příběh nebyl přitažený za vlasy. Zůstává pak tedy na vaší vnímavosti reality, jak moc se pro vás příběh stane autentickým.
Ruth vám ukáže život z pozice ženy snažící se všem, kteří jí v životě připomněli její barvu pleti, dokázat, že je stejně důležitá, užitečná a důvěryhodná jako oni. Její život je plný přetvařování, sklápění zraku, nevyřčených slov. Je vdovou po válečném hrdinovi, má diplom z prestižní univerzity, slušného a neméně inteligentního syna, žije v bělošské čtvrti. Pořád to není dost.
Veřejná obhájkyně Kennedy je energická žena věnující se právu ne pro peníze, nýbrž pro dobrý pocit. Její přesvědčení, že rasismus do soudní síně nepatří, na Ruth dojem neudělá, přesto však najdou cestu ke vzájemnému porozumění.
Dalo by se říci, že je představitelkou společnosti lidí, kteří o sobě tvrdí, že sice rasisty nejsou, ale ve společnosti barevných lidí si nevědomě přitáhnou kabelku k tělu. A stydí se za to.
Americký fašista Turk Bauer svou nenávistí vůči lidem s odlišnou barvou pletí a gayům nijak netají. Baví se násilnými přepadeními a do síně slávy Bílé síly vstoupí po brutálním ublížení vlastnímu homosexuálnímu otci. Jeho manželka Britany má možná oči andílka, ale duši stejně tak plnou zášti a nadřazenosti.
Velké maličkosti se věnují kontroverznímu a citlivému tématu. Rasismus, byť pasivní, je zakořeněný hluboko v nás.
Knihu hodnotím jako nejlepší Jodin román a doporučuji všem, kdo vyhledáváte hloubavé čtení a rádi polemizujete nad společenskými až filozofickými otázkami.
„Když nemůžete dělat velké věci, dělejte velké maličkosti velkým způsobem.“
Okomentovat
Díky za tvůj čas. Uvidíme se u dalšího dílu? :-)